Dostihy

9. dubna 2017 v 17:52 | Chie |  Příběhy


Dostihy. Závod zástupců bohatých rodin o slávu, moc a čest. O vítězství přinášejícím trofej - bohatou nevěstu, dceru mocného vládce, která šampionovi přinese vládu nad městem. Tou trofejí jsem byla já.




Zuřiví jezdci se bezhlavě hrnuli vpřed, ale mě vůbec nezajímali. Všichni byli stejní - bohatí pacholci toužící po moci a obdivu jejich otců. Až na jednoho. Držel se na poměrně dobré pozici. Jeho kůň byl... prostě krásný. Jeho štíhlé dlouhé nohy rozhazovaly tvrdými dopady písek na stadionu, svaly se s každým pohybem stahovaly a zase rozpínaly. Pod mokrou světle hnědou kůží byl vidět každý jejich pohyb. A to bylo to jediné, co mě na tomto absurdním závodě zajímalo. Všichni ti nádherní koně, jejich vypracovaná těla a rychlé pohyby mě fascinovaly daleko víc, než jejich jezdci. Důležitost jezdců však dávaly najevo hlasité aplausy, které úplně přehlušovaly opojný dusot kopyt dopadajících na písčitou zem. Koně se vznášeli kousek nad zemí a každou chvíli se tvrdě odrazili a napřímili své jezdce, jež obepínali jejich těla svýma svalnatýma nohama. Přála jsem si být jedním z nich. Vzpřímeně sedět na koňském hřbetě, vyhlížet vpřed a nechat se unášet rychlými kroky mého čtyřnohého společníka. Já jsem však seděla na tribuně, na čestném místě pro hodnotnou bohatou trofej.

Nebe bylo krásně modré. Zaklonila jsem hlavu a zadívala se na něj. Nechala jsem tu modrou nádheru, aby se do mě vpila a představovala si, že jsem na louce a poslouchám dusot divokých koní. Byla jsem tam jen já, žádní jiní lidé, žádný zběsilý aplaus, žádný závod.

Carmelia Lucciana Fuoco. To je jméno toho nejcennějšího "koně", kterého měl získat vítěz. Měl světlou, skoro bílou kůži a hnědou hřívu spletenou do vysokého drdolu a ozdobeného perlovou čelenkou. Pošetile se přirovnávám k tak vznešenému zvířeti, jako je kůň, ale já zdaleka nemám takovou hodnotu. Byla jsem tam jen proto, abych dělala manželku jednomu z těch mužů tam dole a tím spojila náš majetek s majetkem jeho rodiny.

"Lio, usmívej se trochu," napomenul mě tiše otec sedící po mé levici. Jeho tichý rozkaz jsem poslechla, zvedla koutky do nuceného úsměvu a pokynula jezdcům rukou. V duchu jsem se ale usmívala na ta nádherná zvířata. Jezdci mě vůbec nezajímali. Až na toho jednoho, jezdce na hnědém koni, který mi nešel z mysli. Seděl pevně v koženém sedle a stále se držel v přední linii. Zaujalo mě nejen jeho držení těla, ale také to, s jakou přirozeností koně vedl. Jeho hřebec se hnal kupředu bez zbytečné surovosti jeho jezdce. Fascinovalo mě to očividné pouto mezi mužem a koněm, ale dobře jsem si uvědomovala, že i tento jezdec patří mezi ty chamtivce, kteří berou ženu jako pouhou ploditelku dětí a jejich majetek.
Ve tváři se mi začínaly objevovat náznaky vzteku. Ze vzrušeného zamyšlení mě ale vytrhl zděšený úlek obecenstva. Všem se zatajil dech, jako by viděli něco příšerného. Okamžitě jsem stočila zrak k závodišti. Potom jsem pochopila, co všechny tak vyděsilo. Pán bílého lipicána, ozdobeného modrými stuhami, visel přes koně, jednu nohu zaseklou ve třmenu. Tělem se zmítal mezi svým koněm a arabem sousedního jezdce a rukama se snažil vytáhnout zpět. Arab se hnal stále vpřed, nejspíš ze strachu ze svého pána, ale jezdec černého hřebce stočil a muž visící stále níž a níž, už se hlavou skoro dotýkal země. Stále se snažil vytáhnout se zpět do sedla, ale vlál tam tak nešikovně, že to nebylo možné.
V první chvíli mě napadlo, jestli to není můj jezdec. Když jsem však zjistila, že není, vzrušeně jsem ten zápas o život pozorovala. Stále tam visel a zmítal se ve snaze dostat se zpátky do sedla, i když bylo jasné, že jediná cesta z tohoto sevření je dolů na zem mezi kmitající koňská kopyta. Ruce už mu postupně selhávaly, až v nich nakonec nezbyly síly a snaha vymrštit se nahoru se nezdařila. S posledním prudkým pohybem se noha vyvlékla ze třmenu a jezdec spadl pod svého krásného koně a kutálel se nejen pod jeho kopyty, ale i pod kopyty dalších soutěžících. Ti se sice snažili své oře zastavit, ale všechno bylo tak rychlé a stalo se to během několika okamžiků, že se jezdec v modrém tabardu ještě několikrát překulil, než se přes něj přehnala všechna kopyta.

Mnoho závodníků zastavilo a běželi na pomoc jezdci, který se nehýbal, jiní pokračovali dál. To si mám opravdu jednoho z nich vzít? Jednoho z těch, co pokračovali dál?
Znepokojeně jsem se podívala na otce. Když vycítil můj pohled, položil mi ruku na předloktí a nervózně se postavil. Přešel k zábradlí před námi a sledoval, co se děje dole na trati.

Ze začátku jsem tu skoro krvavou podívanou se zájmem sledovala a těšila se z pádu pána v modrém, ale v momentě, kdy kolem něj většina soutěžících bezohledně projela, jsem byla zhnusena.
"Carmelio! Co to děláš!" volal na mě zděšeně otec, když viděl, že scházím ze schodů tribuny a mířím přímo do závodiště. Neposlouchala jsem ho. Vešla jsem doprostřed vřavy a poklekla vedle raněného jezdce.

Závod utichl. Všichni zastavili. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál. Ani mocný vládce - můj otec. Všechno bylo jako ve snu. Skutečnost ho ale donutila něco udělat. Viděla jsem, jak se naklání ke svému pobočníkovi a něco mu šeptá. Ten se postavil, zaklepal několikrát holí a prohlásil, že se závod odkládá. Zraněný jezdec si oddechl, jeho bezohlední rivalové se vztekali a můj favorit pomalu přicházel ke zraněnému soupeři. A já jsem získala trochu času. Trochu víc svobody.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sayuriko MeiLin Hikarashi Sayuriko MeiLin Hikarashi | E-mail | Web | 9. dubna 2017 v 23:22 | Reagovat

jujky máš fakt husty blog nechceš byt moje SB :D jujky zbláznila sem se do tvého blogu :D

2 Sayuriko MeiLin Hikarashi Sayuriko MeiLin Hikarashi | E-mail | Web | 10. dubna 2017 v 10:41 | Reagovat

:D ja viem že nepíšem čiarky niekedy napíšem,len keď som zažitá až moc do písania,sa moc často pozabudnem :D moc sa za to ospravedlňujem.A ja robím diplomy za SB,keď chceš pre teba urobím výnimku a napíšem poviedku,len my musíš napísať ,na aký par by si chcela,aký žáner a či jednorázovku alebo na diely :-D

3 Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ | E-mail | Web | 13. dubna 2017 v 9:45 | Reagovat

mužeš i na skype nebo použí http://img.janforman.com/

a pošli link co tam budeš mít :)

4 Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ | E-mail | Web | 13. dubna 2017 v 13:38 | Reagovat

Tak :D poviedka bude jednorázovka dobre bude sa volať Dovolenka Medový Týždeň a dala som tam slniečkove písmo tak sa to bude hodiť tak ja idem písať :D [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama