Vlkodlak 4. díl

9. března 2017 v 11:11 | Chie |  Vlkodlak



Všude je ticho. Slyšet je jenom praskání větví pod těžkými tlapami toho tvora, který se plnou rychlostí žene k ní. Srdce buší. Buch, buch. Leanor slyší praskající větvě i vlastní srdce. Nedýchá. Oči strnuly ve vyděšeném výrazu. Nemůže se ani pohnout. Nemůže dýchat. Jenom to srdce zběsile bije a snaží se vyskočit z hrudi. Buch, buch, buch…
Řítil se k ní. Byl rozzuřený a proudila v něm přirozená zvířecí agrese. Odehnala mu večeři! Aniž by věděl, co udělá, až k ní doběhne, řítil se k ní plnou rychlostí. Když byl blíž, zahlédl její obličej. Ty vytřeštěné zelené oči, které se nebály nočního lesa, ale jeho. Aniž by věděl, co dělá, přestal se nechat ovládat svou animální stránkou. Ona v něm probudila člověka. I teď, když byl zvíře. To ještě nikdo nedokázal. Najednou byl zase muž, který by ženě neublížil. Když si to uvědomil, bylo už pozdě. Začal prudce brzdit, chytal se okolních stromů a lámal jejich větvě tak, že z nich zůstávaly trčet nebezpečné ostré pahýly. Pak přišel náraz. Nestihl před ní úplně zbrzdit, ona stále jako přimražená, až při nárazu si překryla obličej. Zbývající energií do ní vrazil, až odletěla stranou. On letěl ještě několik metrů, až skončil na zemi mezi větvemi a zeleným mechem.
Zvíře Leanor vymrštilo a ona letěla chvíli vzduchem, až se zastavila o strom. Ostrá větev jí pořezala celou levou paži. Roztrhla oblečení a holá světlá kůže se zbarvila do červena. Dívka sebou prudce praštila o zem a zůstala nehnutě ležet.
Zvíře otočilo hlavu k nehybné dívce a potichu zakňučelo. Potom se pomalu zvedlo a tiše došlo až k ní, aby se přesvědčilo, že žije. Ležela tam a její hrudník se klidně zvedal, srdce nebilo tak prudce jako ještě před chvílí. Kolem hlavy se jí rozprostíraly vlasy v barvě vlašských ořechů. Několik pramenů zakrývalo obličej a člověk uvnitř toho zvířete pocítil touhu je odsunout a nahlédnout jí do tváře. Zvíře to však udělat nemohlo, tak tam jenom tak stál a pozoroval ji.
A potom otevřela oči. Jejich oči se setkaly. Dívala se na něj těmi zelenými smaragdy tak klidně, že měla nejspíš otřes mozku - nebála se.
Leanor chtěla promluvit, ale nenapadala ji slova. Rozuměl by jí vůbec? Zdálo se, že veškerá slova jsou zbytečná. Jeho pohled byl nebezpečný, ale zároveň plný bolesti, kterou způsobil. Leanor si nedovedla vysvětlit, proč se nebojí, ale cítila, že ten tvor, tyčící se přímo před ní, jí už neublíží. Sebrala odvahu a vztáhla k němu ruku.
Neucuknul.
Té noci vzniklo podivné pouto mezi ženou a lesním tvorem, o které ani jeden z nich nestál, a přesto se od sebe nedokázali odtrhnout.
Leanor kráčela dál po trhu, ale už dávno zapomněla, pro co vlastně přišla. Pořád musela myslet na Ddetteho. Měla radost, že si užívá jeden z mála poklidných dnů v měsíci, kdy může být sám sebou, ale měla také strach. Zvykla si být pořád s ním a i když v jeho přítomnosti vypadala vždy vyrovnaně, měla strach z toho temného světa, ve kterém žil.

Ddette ležel v posteli, ale spát nemohl. Jeho život byl příliš hektický a plný změn na to, aby mohl být chvilku v klidu. Od té doby, co potkal Leanor se navíc potýkal s nespavostí. Budily ho děsivé sny, které se mu promítaly jako živoucí scény, v nichž zvíře uvnitř něj někomu ubližuje, sápe ho na kusy. Oblečení z něj odlétává do všech stran a postava křičí, ale Ddette ji neslyší. Vnímá jenom svou zlost, svou touhu něco ulovit, rozsápat. Slyší svůj křik. To zlověstné chraptění a úpění nočního vlka, který touží po něčí smrti. Po takovém snu se vždycky vzbudil úplně zpocený. Prudce se posadil a zrychleně dýchal. Oddechnout si ale mohl až ve chvíli, kdy si prohlédl svoje ruce. Teprve spočítal všechny prsty a spatřil světlou kůži bez chlupů, mohl si zase lehnout. S klidem však neusínal.





original picture: http://sakimichan.deviantart.com
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama