Muž v hávu

14. listopadu 2015 v 17:29 | Chie |  Příběhy
(original picture: VyrL (deviantart))




Přisedl jsem si k němu. Nevím, proč jsem si ze všech těch míst vybral zrovna tohle. Než mě stačila napadnout, zda mu nebude moje přítomnost vadit, už jsem seděl vedle něj.
"Dobrý večer," pozdravil mě.
Otevřel jsem ústa a chtěl odpovědět na pozdrav, ale on jako by mě umlčel v momentě, kdy zvedl ruku k hostinskému.
"Ještě jednou," řekl a ukázal na prázdnou sklenku před sebou.
"A pro vás?" zeptal se brunátný hostinský lehce otráveným hlasem.
"Taky tohle," řekl jsem a ukázal na prázdnou sklenku na stole. Nevěděl jsem, co v ní bylo, ani, proboha, proč jsem si k němu přisedl. Když jsem začínal přemýšlet, jestli bych se neměl zvednout a odejít, promluvil.
"Už dlouho cestuju. Objevuji svět, nová místa."
Znělo to spíš, jako by to říkal jen tak, do větru, nebo možná mluvil k sobě, ale měl jsem pocit, že jeho řeč je určená mně. Z jeho hlasu jsem vytušil, že to, co říká, má nějaký hlubší význam.
"Byl jste na hodně místech?" zeptal jsem se. Já. Já, který jsem nikdy nevytáhl paty z tohoto města.
"Ano," odpověděl a napil se z plné sklenky, kterou hostinský přinesl. "Projel jsem už mnoho míst." Znovu se napil.
"Utíkáte?" odvážil jsem se.
Stiskl sklenku. "Ano," řekl klidným tlumeným hlasem. Tentokrát se nenapil.
"Před kým?"
"Před nikým a před všemi."
Nevěděl jsem, co se mi snaží říct. Chce mi to vůbec říct?
"Víš, před čím nikdy neutečeš?" zeptal se mě a vyrušil mě z nervózního přemýšlení. "Před sebou samým," řekl. Nečekal, až odpovím.
Nevěděl jsem, co na to říct. Pořád jsem přemýšlel nad tím, jaký důvod jsem měl k tomu, že jsem si sedl zrovna k němu. Napadlo mě, že to bylo možná znamení. Ten člověk vypadal smutně. Jeho obličej byl strhaný starostmi. Myslel jsem si, že důvod mé přítomnosti byl ten, že mu možná budu moci nějak pomoct.
"Přemýšlíš, proč tu jsi, viď?" překvapil mě.
Pomalu, skoro nezřetelně jsem kývnul hlavou. Nevěděl jsem, co se to děje, ani kam tahle konverzace směřuje.
"Můžeš jít kamkoliv, můžeš procestovat celý svět, ale před sebou neutečeš," pověděl mi to tak klidně, že jsem vůbec netušil, jakým směrem se bude jeho řeč ubírat. Ale on už nic neřekl. Dopil poslední doušek ze sklenky, hodil na stůl pár drobných, nasadil si kapuci a vstal. Vyrazil směrem ke dveřím. Aniž by se zastavil nebo otočil, řekl: "Nezapomeň," a vyšel ze dveří.
Bylo mi toho chudáka líto. Utíkal před něčím, co ho trápilo a já jsem mu nedokázal pomoct. Zadíval jsem se do sklenice, kterou jsem měl stále před sebou. Byla plná, ani jsem se jí nedotkl. Vzal jsem ji do ruky a než jsem se napil, rozhlédl jsem se kolem sebe. Pořád jsem litoval toho muže, který byl strhaný životem, kterého něco trápilo a já, blázen, jsem mu nijak nepomohl. Ani nevím, kdo to byl, odkud přišel a kam měl namířeno.
To byl rozdíl mezi námi. Já, tabula rasa a on, muž zkušený a zcestovalý. A vtom mi to došlo. Ať už ten muž zažil cokoliv, nechtěl, abych mu pomohl. On utíkal sám před sebou, ale věděl, že utéct nemůže. Já utíkám před světem, zůstávám na jednom místě ze strachu, že ztratím sám sebe. Jeho slova ale mluvila jasně. "Před sebou samým nikdy neutečeš."
Pochopil jsem pravý důvod toho, proč jsem si vybral místo vedle něj. On chtěl pomoct mě.

Když jsem se tak rozhlížel, viděl jsem jenom ubožáky a opilce. Konečně jsem to pochopil. Ten muž měl pravdu.A já ji napřed nepochopil. Ať půjdu kamkoliv, sám sebe nikdy neztratím.
Vypil jsem obsah sklenice, vstal jsem a odešel z hospody. Přede mnou se rozprostírala noc a tmavá silnice se ztrácela v dáli. Vzadu, kam až jsem dohlédl, jsem něco spatřil. Tmavá postava v hávu s kapucí na hlavě. Neviděl jsem, kdo je to, ale měl jsem pocit, že se na mě usmívá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama