Téma týdne - "Jdeme dál...".

28. srpna 2012 v 8:12 |  Příběhy
Nad tímhle tématem jsem přemýšlela jen chvíli. Jsem pesimista, takže mě napadá jenom jedno. Život plyne a ubíhá neuvěřitelnou rychlostí a my s tím nemůžeme nic dělat. Jeden život končí, druhý začíná a my musíme jít dál. Poslední dobou se kolem mě vyskytuje nespočet dětí a hned dvě nově narozené. Tyto děti zatím neví, co od života čekat, a my je proto můžeme jednoduše vzít za ruku a jít s nimi dál. Provést je životem a trošku si zlepšit ten náš, protože děti jsou to nejkrásnější, co nás může potkat. Přítelově sestřenici se minulý týden narodila krásná holčička a když jsme se na ni jeli podívat, přímo nás uchvátila. Bylo jedno jak vypadá, je to dítě, je krásné samo o sobě. Tento týden jsme se s přítelem skoro pořád hádali, ale v momentě, kdy jsme ji uviděli... nejenom, že já jsem se k ní hned přihrnula a začala ji muchlat, ale dokonce i on si sedl až k ní a hladil ji po hlavičce a to byl krásný pohled. V momentě jsem zapomněla na všechny hádky. Chtěla se přestat hádat, protože jsem si řekla, že takhle to nikdy neskončí. Raději jsem to přešla a řekla si: ,,Jdeme dál." Zároveň si tuhle větu ale nemůžu říct v okamžiku, kdy si vzpomenu, jak na nás přítelova babička koukala a já z ní měla pocit, že je řada na nás. Teď si ,,Jdeme dál" naopak neřeknu." :D

Tahle věta ale nemusí vyjadřovat jenom to dobré a mě zezačátku napadlo spíše to smutné a pochmurné. To, když ztratíte blízkého člověka, někoho, koho jste milovali, měli rádi, byl vám blízký, ale i tak si musíte říct: ,,Jdu dál!" protože na jednom místě zůstat nemůžete. Už jenom proto, že čas se nevrátí a ta osoba s námi už nikdy nebude. Čas plyne neuvěřitelnou rychlostí a my ho nemůžeme nijak zastavit. I když bychom někdy moc rádi. Některé okamžiky chceme přeskočit, úplně je vymazat, jiné uchovat na věky, ale od toho jsou tady vzpomínky. Někdy bych nejraději vrátila čas a změnila minulost, jindy zase čas posunula a už byla jinde.

Život je zrádný, někdy je fajn, jindy otravný a někdy bychom se nejraději úplně vypařili pryč, nebo možná jen byli sami, daleko od všeho. Někdy se mi chce tak křičet, že bych nejraději utekla někam, na úplně opuštěné místo, na vysoký zelený kopec, všude v dáli jen zelená tráva a čisté modré nebe a jenom já. Chci roztáhnout ruce a křičet, zbavit se všeho, co v sobě dusím. Jindy bych si zase zalezla někam do kouta a do nekonečna plakala. Nakonec se ale stejně vrátím do reality a kolikrát mi nezbyde nic jiného než prostě JÍT DÁL!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rin-chan Rin-chan | 28. srpna 2012 v 14:51 | Reagovat

Svata pravda, k tomu neni co dodat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama