Srpen 2012

Téma týdne - "Jdeme dál...".

28. srpna 2012 v 8:12 Příběhy
Nad tímhle tématem jsem přemýšlela jen chvíli. Jsem pesimista, takže mě napadá jenom jedno. Život plyne a ubíhá neuvěřitelnou rychlostí a my s tím nemůžeme nic dělat. Jeden život končí, druhý začíná a my musíme jít dál. Poslední dobou se kolem mě vyskytuje nespočet dětí a hned dvě nově narozené. Tyto děti zatím neví, co od života čekat, a my je proto můžeme jednoduše vzít za ruku a jít s nimi dál. Provést je životem a trošku si zlepšit ten náš, protože děti jsou to nejkrásnější, co nás může potkat. Přítelově sestřenici se minulý týden narodila krásná holčička a když jsme se na ni jeli podívat, přímo nás uchvátila. Bylo jedno jak vypadá, je to dítě, je krásné samo o sobě. Tento týden jsme se s přítelem skoro pořád hádali, ale v momentě, kdy jsme ji uviděli... nejenom, že já jsem se k ní hned přihrnula a začala ji muchlat, ale dokonce i on si sedl až k ní a hladil ji po hlavičce a to byl krásný pohled. V momentě jsem zapomněla na všechny hádky. Chtěla se přestat hádat, protože jsem si řekla, že takhle to nikdy neskončí. Raději jsem to přešla a řekla si: ,,Jdeme dál." Zároveň si tuhle větu ale nemůžu říct v okamžiku, kdy si vzpomenu, jak na nás přítelova babička koukala a já z ní měla pocit, že je řada na nás. Teď si ,,Jdeme dál" naopak neřeknu." :D

Tahle věta ale nemusí vyjadřovat jenom to dobré a mě zezačátku napadlo spíše to smutné a pochmurné. To, když ztratíte blízkého člověka, někoho, koho jste milovali, měli rádi, byl vám blízký, ale i tak si musíte říct: ,,Jdu dál!" protože na jednom místě zůstat nemůžete. Už jenom proto, že čas se nevrátí a ta osoba s námi už nikdy nebude. Čas plyne neuvěřitelnou rychlostí a my ho nemůžeme nijak zastavit. I když bychom někdy moc rádi. Některé okamžiky chceme přeskočit, úplně je vymazat, jiné uchovat na věky, ale od toho jsou tady vzpomínky. Někdy bych nejraději vrátila čas a změnila minulost, jindy zase čas posunula a už byla jinde.

Život je zrádný, někdy je fajn, jindy otravný a někdy bychom se nejraději úplně vypařili pryč, nebo možná jen byli sami, daleko od všeho. Někdy se mi chce tak křičet, že bych nejraději utekla někam, na úplně opuštěné místo, na vysoký zelený kopec, všude v dáli jen zelená tráva a čisté modré nebe a jenom já. Chci roztáhnout ruce a křičet, zbavit se všeho, co v sobě dusím. Jindy bych si zase zalezla někam do kouta a do nekonečna plakala. Nakonec se ale stejně vrátím do reality a kolikrát mi nezbyde nic jiného než prostě JÍT DÁL!


Prosím, neplakej! 7

24. srpna 2012 v 8:11 Prosím, neplakej!


Trošku kratší 0=)

Téma týdne - Máma

22. srpna 2012 v 17:19 Příběhy

Máma. Moje maminka je naprosto úžasná. Nepamatuju si, kdy jsem se s ní naposled pohádala. Je skoro jako moje kamarádka, s tím rozdílem, že ji nemohu takhle brát, protože přece jenom k ní mám trošku jiný vztah. Je to moje matka, žena, která mě porodila, vychovala, a se kterou jsem vyrostla. Nikdy jsem s ní neměla žádné problémy. Je moje zlatíčko. Hodná a milá. Jenom já jsem na ni byla občas zlá. Kolikrát si to ani nezasloužila. Holt mám geny i po tátovi a s tím nic nenadělám. Genetika je nevypočitatelná potvora. Projeví se na vás zrovna to, co po předcích nechcete. Moje maminka je dokonalý případ flegmatika. Vlastně někdy ani pořádně nevím, jaké jsou její opravdové reakce, protože ať jí řeknu cokoliv, nějakým způsobem se nad tím nevzrušuje. Samozřejmě, že ne pokaždé. Ale můžu zkusit přijít s tím, že jdu na rande s klukem skoro o deset let starším a abych jí to opakovala třikrát, než mi na to něco řekne. Někdy mám pocit, že prostě na nic nemá náladu a tak jednoduše vypne a nikoho neposlouchá. No, žít s mým tátou taky není zrovna výhra, takže se jí ani nedivím. Ale v čem ji obdivuju, je že to s ním vydržela tak dlouho. Kolikrát ji to stojí hodně nervů a sil, ale říkám, kdyby nebyla flegmatička, asi by to doma nebyla tak snadný. Neříkám, že to vždycky byla pohádka, ale jsem ráda za to, že když se táta naštve kvůli nějaké kravině, je máma imunní vůči jeho slovům a většinou ho ignoruje. Kdyby to nedělala, už bych dávno seděla někde na psychiatrii, protože jak už jsem jednou psala, moje dětství nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Teď, když už jsem… v podstatě dospělá to chápu. Lidé se ne vždycky shodnou a občas je mezi nimi něco, co se dětí netýká, ale i tak to nemusí řešit před nimi.

Moje maminka je zdravotní sestřička a tak jsem s ní měla i pár vtipných příhod. Ne že by lidi ze zdravotnictví byli vtipní, nebo k smíchu, ale moje maminka občas je velice vtipná. Když si například vzpomenu, jak mi brala krev. Zapíchla jehlu do pravé ruky a zjistila, že z žíly nic neteče. Tak to stejné udělala i s druhou rukou a nakonec se vrátila k té pravé, kterou znovu napíchla. Když odebrala krev a otočila se, aby si vyměnila ampulku a mohla vzít další vzorek, nechala mi jehlu zapíchnutou v ruce a já začala křičet, že vykrvácím. Načež ona jenom něco zamumlala, odebrala druhý vzorek, vyndala ze mě jehlu, ošetřila to a bylo vymalováno. Potom šla do práce. Já seděla na posteli a připadala si… jako bych v devíti letech měla menstruaci. Jenom jsem doufala, že stačím tátovi říct, že je to krev z ruky dřív, než začne vyšilovat, že mám měsíčky.

Moje maminka je taky velice ochotná. Jednou jsem seděla na posteli u sebe v pokoji a ona seděla u stolu a dělala něco na počítači. Nevím už, co jsem na té posteli prováděla, ale nutně jsem potřebovala nůžky. Jenomže jsem nevěděla, že když řeknu: ,,hoď po mně nůžky," že to vážně udělá. Prostě je vytáhla z přihrádky na stole, kde jsou normálně uloženy, otočila se a hodila je po mě. Já jenom viděla něco jako letící shurikeny, které se blížily obrovskou rychlostí na mě. No vychytala jsem to.

Vím, že moje rodina teď asi vypadá jako banda násilníků a moje matka jako hlavní masochista, ale není to tak. Moje maminka je skvělá, ale občas má zvláštní nápady. Co na tom. Já ji mám ráda.