Yamashina Namiko - Příběh z ráje

31. května 2009 v 15:39 | Chie Niji Hatsukora |  Yamashina Namiko - Příběh z ráje

Celou noc jsem se jenom převalovala. Nemohla jsem vůbec spát. Ještě, že už je ráno. Sedám si a dívám se na budík. COŽE?! Teprve půl třetí? To není možný! Opřela jsem se o postel. Moc dobře jsem věděla co teď bude následovat. Už neusnu. Zase budu sedět a přemýšlet. Ráno brekem probudím celý dům. Jenomže na to prostě nejde přestat myslet. Ani si nepamatuji, kdy jsem se naposled zasmála. Od té doby je mi všechno nějak jedno. Od té doby co Senichi umřel nemám zájem žít.

Vyčítám si všechno co se stalo. Vím sice, že za to nemůžu, ale ten pocit, že jsem zavinila něčí smrt mi nedá pokoj. Začala jsem vzpomínat. Ze začátku bylo všechno tak krásné.

Se svou matkou jsem sice byla neustále v kontaktu, ale nebydlela jsem s ní. Naši se rozvedli, když jsem ještě byla malá. Matka se hned po rozvodu odstěhovala do Japonska a mě tu musela nechat s otcem. Vyhrál to u soudu. Pracoval v politice a tak nikdo nevěřil, že by pan premiér mohl být takový násilník a i kdyby, všichni raději věřili výmyslu o vyšinuté manželce. Nikdo mu nemohl dokázat, že nás obě mlátil. Minulý rok, když mi bylo patnáct, jsem se za ní přestěhovala. Už jsem měla dost těch modřin a podlitin. Jenomže po tom neštěstí jsem se zase přestěhovala zpátky, protože kdykoliv jsem vyšla z domu, uviděla jsem všechna místa, která jsme spolu prošli.

Pamatuji si den, kdy jsem přijela. ,,Ahoj! Já jsem Yamashina Namiko." pozdravila jsem matku, když jsem ji po dlouhé době spatřila. Sice jsme si pravidelně psaly a posílaly si fotky, ale přece jen, na živo to bylo něco jiného. Normálně se Namiko nejmenuji, ale matka mi tohle jméno dala, protože říkat mi Eriko v Japonsku... to zní divně. Matka mě ubytovala a myslím si, že byla moc šťastná, že jsem přijela.

O pár týdnů později jsem poznala HO. Jmenoval se Ashikaga Senichi. Měl nádherné čokoládové oči a stejně barevné vlasy. Časem jsme se poznali mnohem víc a dokonce se do sebe zamilovali. Když jsem o něm řekla matce, jenom se usmála. ,,Senichi je moc hodný chlapec, znám ho odmalička, mám ho moc ráda."

Tady, u matky, jsem se mělo mnohem líp než..... než... ,doma' v České republice. Měla jsem tady všechno co jsem potřebovala, všechno co jsem celá léta hledala - domov a lásku.

Lehce jsem se usmála. Poprvé za celý ten rok. Potom jsem sklonila hlavu a zavřela oči. Cítila jsem jak se mi do nich derou slzy. Jedna mi ukápla na ruku. Pomalu jsem ji setřela.

Vzpomněla jsem si na naši nejkrásnější chvíli. Byla jsem zrovna v parku a čekala na něho. Sedla jsem si na lavičku a čekala. Nasávala jsem vůni rozkvetlých stromů. Najednou mi někdo dal ruku na oči. ,,Senichi?" zeptala jsem se a usmála. Byl to on. Sedl si vedle mně a políbil mě. Vzal mě za ruku a podíval se mi do očí. Zdálo se, že je šťastný. ,,Miluji tě." řekl a objal mě. ,,Já tebe taky."

Ještě ten den následovala trošku intimnější chvilka. Milovala jsem ho tak, jako ještě nikdy nikoho. U nás v Česku jsem měla pár chlapců, ale žádný z nich by se s Senichim nemohl rovnat. Žádný z nich mu nesahal ani po kotníky. Bylo mu devatenáct, byl skoro o pět let starší než já. Byl to ten nejlepší věk.

Vždycky, když jsem nemohla usnout o tomhle jsem přemýšlela, jenomže.... nikdy jsem si nevybavila jenom ty hezké chvilky. Vždycky jsem si znovu a znovu přemítala celý příběh. Do této části jsem vždy cítila hřejivý pocit v srdci. Jako bych měla ještě nějakou naději. Ale potom. Potom už přišla ta nehezká část. Ta část, kdy kvůli mně umřel.

,,Musíš se schovat!" odstrčil mě stranou. ,,Senichi, ne!" křičela jsem mezitím co bojoval se vzbouřenci. ,,Běž rychle za matkou! Odveze tě do bezpečí!" nevěděla jsem co mám dělat. Nechtěla jsem ho tam nechat. Hrozně jsem mu chtěla pomoct, ale zároveň jsem věděla, že když nic neumím moc mu nepomůžu. Chtěla jsem se sice začít učit nějaká jutsu a tak, ale zatím nebyl čas. Kdo mohl vědět, že nebezpečí čeká za branami?

,,Mami! Mami!" křičela jsem a hledala ji po celém domě. Nakonec jsem ji našla v koupelně. Ležela na zemi v kaluži krve. ,,Néééééééé!!" rozkřikla jsem se a klesla k ní. Začala jsem brečet. Proč mi to děláš Bože! Proč! Co jsem ti udělala! Ležela jsem na ní a celá se třepala. ,,Namiko!" zavolal na mně někdo, kdo zněl jako moje matka, ale .. vždyť ona ležela tady na zemi? ,,Mami!" rychle jsem vyskočila. To na zemi nebyla ona, ale její služka co jí byla hodně podobná. ,,Myslela jsem.." ,,Ano.. chtějí mě zabít a tebe si chtějí odnést zpět domů." Vysvětlovala matka. ,,Takže to nejsou povstalci?" nechápala jsem. Matka jenom zakroutila hlavou. Pochopila jsem, že s tím má co dočinění můj otec. ,,Senichi!" vykřikla jsem najednou a vyběhla z koupelny. Matce se mě už nepodařilo zastavit.

Běžela jsem stále dál, už jsem jenom slyšela její hlas volající moje jméno. Dokonce myslím, že jsem párkrát zaslechla i jméno Erika. ,,Neviděli jste někdo Senichiho?!" ptala jsem se lidí ve vesnici. Všichni ale kroutili hlavou. Nikdo teď neměl zájem se se mnou bavit.

Prohledala jsem to snad všude - nikde nebyl. Až pak.... když jsem se vydala až za vesnici, uviděla jsem hlouček lidí mlátící jednu osobu. Z neznámého důvodu jsem tam běžela. Když už jsem byla blíž poznala jsem ho. ,,Nechte ho na pokoji!" křikla jsem na ně.

Sevřela jsem pěsti a zadržela slzy, aspoň jednou jsem si přála neprobudit prarodiče. Potichu jsem brečela do peřiny. Byla už celá mokrá. Dál už i to pamatuji jen útržkovitě. Jediné co si pamatuji zřetelně je....

,,Senichi.... Senichi...." šeptala jsem. ,,Namiko." usmál se. Klečela jsem vedle něj. Stiskl mi ruku. ,,Miluji tě." řekl a pomalu zavíral oči. ,,Ne!!! Senichi ne!!! To nesmíš!"

,,Eriko! Vstávat! Už je devět!" volala na mně z kuchyně babička. Podívala jsem se na hodiny - no opravdu. To jsem o tom přemýšlela tak dlouho? Zatřásla sem hlavou a šla se do koupelny trochu opláchnout. Sešla jsem dolů do kuchyně a spolu s babičkou a dědou se nasnídala. ,,Jak jsi se vyspala?" ptal se mě děda. ,,Moc dobře, děkuji." zalhala jsem a pod stolem jsem drtila vidličku.

Ještě nějaký čas jsem nemohla spát a pořád jsem na to myslela. Potom se ale do vedlejšího domu nastěhovala nová rodina. Spolu s nimi moc hezký kluk. Dokonce vypadal jako Senichi. Když jsem ho poprvé uviděla málem jsem omdlela. Byl mu tolik podobný. Časem jsem se s ním skamarádila a teď.. kdo ví.. co se z toho vyvine.

A jak to tehdy vlastně dopadlo? Matka zavolala na ambasádu, otce zavřeli a jeho kariéra politika definitivně skončila.
Já jsem se přestěhovala zpět do ČR. Teď bydlím u mých prarodičů z matčiny strany. Matka zůstala v Japonsku, ale pravidelně si píšeme. Občas mě prosí, abych se vrátila, ale já na to ještě nemám...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucy Kameko Katsumi oro oro Lucy Kameko Katsumi oro oro | Web | 31. května 2009 v 16:29 | Reagovat

pěkný příběh

2 GaRaNi GaRaNi | Web | 31. května 2009 v 16:34 | Reagovat

aha..mno díky za popis příběhu :D ..ale píšeš to fat hezky :))

3 Rin-chan Rin-chan | E-mail | Web | 31. května 2009 v 21:26 | Reagovat

Moc hezký a smutný =)

4 YukiRa YukiRa | Web | 7. června 2009 v 21:49 | Reagovat

wow! Tak to jsem nečekala...XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama