Jiraiya´s lover 9.díl - Pravda musí ven

18. února 2009 v 9:01 | Chie Oro Sasu Uchiha |  Jiraiya´s lover

Byl už večer a já byla po dnešním dni docela unavená. Osprchovala jsem se, nachystala si rozvrh na další den a šla jsem spát. Jiraiya ještě seděl v kuchyni a popíjel sake. ,,Dobrou" řekla jsem. Přišla jsem k němu a políbila ho na čelo. ,,Dobrou" popřál mi. Zalezla jsem do postele. Chtělo se mi strašně spát, ale nešlo to. Pořád jsem musela myslet na to co se stalo. Vždyť to byla normální nevěra!! Snažila jsem se uklidnit. Celá jsem se třásla. Měla jsem strach, že tu Itachi něco nechal a že to Jiraiya najde. Ze zoufalosti jsem začala počítat ovečky. Nepomáhalo to. Přišel Jiraiya. Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl jedné. ,,Sakra." ,,Ty ještě nesmíš?" tázal se. ,,Ne" odpověděla jsem naštvalo. ,,Ale já chci." usmála jsem se. Lehl si vedle mně. Nevím proč ale začala jsem srovnávat kdo byl lepší. Vzhledem k tomu, že Jiraiya je starší tak....no...ani ne.....v tomhle byl velice......energický. Přestala jsem se tím zabývat. Hned jsem usnula.

Týden plynul dál a sice tak, že jsem se každý den setkávala s Itachim. Už se mezi námi nic nestalo. Jiraiyovi jsem nic neřekla. No ještě, aby to tak. Nastal víkend. Jiraiya zase psal Icha Icha a já jsem se nudila. Poslední dobou si mě vůbec nevšímal. Přemýšlela jsem, že zajdu za Itachim, teda....za Yumi. ,,Jdu ven" oznámila jsem mu. ,,Hmm..." zamrčel, aby se neřeklo, že mě nevnímá a věnoval se dál knize. ,,To je ta pitomá knížka důležitější než já?" naštvala jsem se. ,,Hm...no...jo...počkej...co?" nevěnoval se mi. ,,To si děláš srandu?" Tys mě jako neposlouchal, jo??" neodpovídal. ,,Takže já ti tady klidně můžu říct, že jsem se vyspala s Itachim, ale ty to stejně nezaregistruješ!" křičela jsem. ,,Proč zrovna s Itachim? To tam nemáš někoho lepšího?" provokoval. No to si snad dělá srandu!!! Já mu tady přiznám nevěru a on to nepochopí! Uvnitř jsem bublala vzteky.Práskla jsem dveřmi a odešla. Došla jsem na rozcestí. ,,Do prava, nebo do leva?" přemýšlela jsem nahlas. Když půjdu do leva dojdu k Yumi, ale když se vydám do prava můžu jít za Itachim. Chvíli jsem stála, ale potom jsem sebevědomě vyrazila do leva. Ušla jsem pár metrů, otočila se na patě a vyrazila zpátky, přešla jsem rozcestí a dala se do prava. Za půl hodiny jsem byla u Itachiho. Zaklepala jsem na dveře. Přišel mi otevřít - na sobě jenom kalhoty. Vrhla jsem se na něj a začala ho líbat. No a potom jsme zopakovali to co v úterý.

Domů jsem se vrátila odpoledne. Tvářila jsem se velice spokojeně. Vešla jsem do obýváku. Jiraiya seděl na pohovce a ještě pořád se věnoval knize. Sedla jsem si vedle něho. ,,Jiraiyo?" oslovila jsem ho opatrně. Podíval se na mně. Konečně jsem měla pocit, že mě poslouchá. ,,CO bys dělal, kdybych tě podvedla?" začal se smát. ,,Já to myslím vážně." Zamyslel se. ,,Tak to vážně netuším, proč se ptáš?" ztuhla jsem. ,,Udělala jsi snad něco takového?" ptal se nevědomě. Neuměla jsem lhát. Mlčela jsem. Teď mu to docvaklo. ,,To s tím Itachim jsi myslela vážně?" lekla jsem se. ,,Ale ne! Co tě to napadá! Jasně, že ne! To mě jenom tak napadlo." nahodila jsem falešný úsměv. Vstala jsem a odešla do kuchyně. Nachystala jsem rychle něco na svačinu. Jiraiya přišel do kuchyně a společně jsme se najedli.

Byl večer a Jiraiy někam zmizel. Rozhodla jsem se navštívit Yumi. Měla být sama doma a tak jsem se jí v klidu mohla svěřit se svým nečistým skutkem. Na rozcestí jsem se dala doleva. Došla jsem až k jejich domu. Zaklepala jsem na dveře, ale nikdo mi nepřišel otevřít. Vzala jsem za kliku - bylo otevřeno. Slyšela jsem nějaké zvuky. Nevšímala jsem si jich a šla jsem dál. Dveře od jejího pokoje byly otevřené. Tušila jsem co se tam děje, ale myslela jsem, že je tam sama. Nahlídla jsem dovnitř. *Být vyděšen! Být vyděšen! Být vyděšen! Být vyděšen! Být vyděšen!* lítalo mi hlavou. Ležela na posteli a na ní (byla to velice nezvyklá poloha) .... no fuj..... H...Ha.... HATAKE KAKASHI!!! OMG. * Být vyděšen!* sotva jsem je spatřila, hned jsem utekla. Cestou zpátky jsem o tom přemýšlela. Jak se jí může líbit taková veverka zhulená??? Já jsem Kakashiho neměla nikdy ráda. Připadal mi strašně nafoukanej a hlavně si myslel jak není dokonalej a úžasnej, když má sharingan. Přitom ten už má teď každej blbec. Ale na Itachiho nemá nikdo. Celá zděšená jsem se vrátila domů.

Ráno ve škole Yumi básnila o Kakashim a nejspíš s tím nehodlala přestat. V biologii nás proto učitel neustále napomínal. Když jsem to řekla Lucy, která seděla vedle mně, začala mě provokovat tím, že začala o Orochimarovi. Zacpala jsem si uši a dělala, že je neposlouchám. Skončila hodina a my chtěli odejít ze třídy. ,,Teď mě tak napadlo..." zamyslela se Yumi a zdržovala. ,,Kdo si myslíte, že je v tom nejlepší?" pokračovala. Zůstali jsme na ni hledět. ,,Kdybyste to měly porovnat: Orochimaru, Jiraiya, Kakashi nebo Itachi?" Itachi? Lekla jsem se. Jak ta se o tom dozvěděla??? On to snad někomu řekl??? ,,Jak víš o Itachim??" ptala jsem se potichu. Yumi i Lucy se začaly smát. Od té doby co jsme se skamarádily jsme si říkaly všechno. ,,Psala jsi mi to smsk-kou? Nevzpomínáš?" Abych řekla pravdu tak jsem o tom nevěděla. Lucy přikývla, že bych to poslala i jí? Páni..... co já všechno nepovím, doufám, že Itachi není takovej jak já.... ,,No.....já nevím...co myslíte vy?" pokračovala jsem v naší původní debatě. Ještě hodinu jsem si vyčítala, že jsem tu otázku položila. Holky se začaly hádat. To bylo pořád jenom Orochimaru! Kakashi! Kakashi! Orochimaru!!! HRŮŮŮŮŮZA!!! Nakonec jsme se shodli na tomhle: Orochimaru je takovej suchar, ale ty jazyky by se daly využít, Itachi je mladej a tak by mohl byt divokej, Jiraiya.....pravej opak (ale s tím jsem nesouhlasila) a Kakashi.....ten by mohl být (podle Yumi je) takovej jemnej a něžnej....prostě vyhrál na plné čáře!! (u mně ne a myslím, že u Lucy taky ne)

Ten den nám odpadly dvě hodiny a tak jsem honem spěchala domů. Chtěla jsem jít původně za It.....ne nechtěla. Chtěla jsem jít rovnou domů. (a taky jsem šla). Jiraiya nevěděl, že přijdu tak brzo a tak mi bylo jasný, že nebude uklizeno. Potichu jsem se vkradla do domu. Všude byly prázdné lahve od sake. Šla jsem dál. Najednou jsem z ložnice slyšela nějaké zvuky. Začínala jsem se bát. Dveře byly zavřené. Přitiskla jsem na ně ucho. ,,Jiraiyo!! *muck, muck*" slyšela jsem. Okamžitě jsem se odlepila. Potichu jsem je otevřela. Jiraiya ležel na posteli jenom v kalhotách a obklopovaly ho dvě ženy spíše svlečené než oblečené. Žduchla jsem do dveří. Začali se pomalu otevírat. Nebyly namazané a tak vrzaly. Všichni zpozorněli a podívali se směrem ke mně. Jiraiyovi spadla čelist sotva mě uviděl. Já jen stála, slzy v očích. Začala jsem hlasitě brečet a utekla. Jiraiya vyskočil z postele a oblékl se. ,,CHIE!! Počkej!" křičel. Věděl, že by asi byla blbost kdyby zařval, že to nebylo tak jak to vypadalo, když to tak bylo. Vyběhla jsem před dům. Mezitím začalo silně pršet. Rozplakala jsem se ještě víc. Po chvíli už jsem byla slitá od hlavy až k patě. Teď vyběhl i on. ,,Chie" hlesl. Stála jsem na místě, brečela a nechávala se omývat (nebo spíš špinit) kapkami deště. ,,Vždyť se nic nestalo." vymlouval se. ,,Nestalo???? Nestalo???" začala jsem na něho ječet. ,,Myslíš si, že jsem úplně blbá!!!!!????" Jiraiya stál a vypadal, že mě neslyší. Nejspíš po první části ohluchl. Pořád jsem brečela. Už ani nebylo vidět jak, protože silně lilo. ,,Pojď domů" vzal mě za ruku. ,,Ne!" vytrhla jsem se mu. Potom jsem se otočila a chtěla odejít. ,,Kam jdeš?"přišla další otázka. ,,Pryč." Neodpověděl, nejspíš si myslel: no tak to by mě fakt nenapadlo. ,,K Itachimu" pokračovala jsem a pomalu se šourala kalužemi. Vypadalo to, že mu začíná všechno docházet. ,,Takže tenkrát..." spustil ,,tys to myslela vážně, že?" říkal zklamaným hlasem. Pomalu jsem šla dál. ,,Jo" odpověděla jsem. Strašně jsem chtěla, aby žárlil. Aby cítil to co já. To co já musím prožívat každý den. Proto jsem to zopakovala znovu, tentokrát celé. Otočila jsem se k němu a zadívala se mu do očí.
,,Máš pravdu. Vyspala jsem se s Itachim!!" řekla jsem pořádně nahlas. Jiraiyovi se udělalo poněkud mdlo. Nevím co se mu honilo hlavou, ale asi nic příjemného. Ještě chvíli jsem se na něj dívala. ,,Lituji dne, kdy jsem tě poznala." Nebyla to pravda. Nelitovala jsem toho dne, ale té věty, kterou jsem právě vyslovila. ,,To neříkej... prosím... tohle mi nedělej." Nevěděla jsem co si počít, strašně jsem mu chtěla odpustit, ale kdybych to udělala jsem si jistá, že by se to opakovalo. ,,Můžeš si za to sám." konstatovala jsem a odešla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 )·´`·.(*·.¸(`·.¸hElEcInkAlOli(pOp)¸.·´)¸.·*).· (>3) ^.^ )·´`·.(*·.¸(`·.¸hElEcInkAlOli(pOp)¸.·´)¸.·*).· (>3) ^.^ | E-mail | Web | 18. února 2009 v 15:10 | Reagovat

jéééééééééééé rychle další díl :D a je to poekelně dlouhý :D

2 Lucy Oro Oro Lucy Oro Oro | Web | 18. února 2009 v 15:55 | Reagovat

božíčku.. mě je ho líto...

3 Rin-chan Rin-chan | E-mail | Web | 18. února 2009 v 21:48 | Reagovat

Masakr =D a souhlasím s.....s....no s prvním komentátorem xD Rychle další =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama