Jiraiya´s lover 7.díl - Itachi

16. února 2009 v 8:17 | Chie Oro Sasu Uchiha |  Jiraiya´s lover

Prázdniny končily a já musela zase do školy. Akorát to mělo háček. Učitel po mně chtěl omluvenku, ale co sem mu tam jako měla naspat? Omluvám se vám, ale nemohla jsem jít do školy, protože jsem se musela hádat se svým o třicet let starším přítelem? No tak to asi ne. Neměla jsem už moc času a tak jsem tam napsala nevolnost (i když učitel zrovna tyhle omluvenky nenáviděl). Už stačilo jenom tam naškrábat podpis a mohla jsem jít. No jo, jenže čí podpis.....,,Jiraiyo!!" volala jsem z kuchyně do ložnice. Asi za pět minut konečně přišel. ,,Super, dík, žes přišel tak brzo, právě mi ujel poslední autobus." nějak mi nevěnoval pozornost. ,,napiš sem něco, ale ne ahoj ani máš pěknej zadek, potřebuju podpis." podepsal a zívl. Zase se odebral do ložnice. Já pádila do školy.

Přišla jsem samozřejmě pozdě. Bylo čtvrt na devět. ,,Omlouvám se, ale ujel mi autobus" vysvětlovala jsem, ale nikdo mi to nevěřil. Dokonce i učitelka se tvářila pochybovačně. Všichni si totiž mysleli, že jsem se ,,zdržela" s Jiraiyou. Už mi to pomalu začínalo lézt na nervy. Proč se nenaváželi taky do Lucy, proč jenom do mně? Nechápala jsem. Pak mi to ale došlo: No jasně, Orochimara se totiž všichni bojí. Hodila jsem tašku na lavici a sedla si.

Dneska byla škola naprosto příšerná. Celý den si na mně všichni ukazovali. O velké přestávce jsem se dozvěděla, že je to kvůli tomu pitomýmu filmu. U prostřed čtvrté hodiny jsem sehrála ,,další" nevolnost, aby mě poslali domů. Nejspíš jsem to ale neměla dělat.Tentokrát si zase všichni mysleli, že jsem těhotná, což jsem nebyla. Poslali mě domů. Sbalila jsem si věci a vyšla před školu. Pomalu jsem se šourala po cestě. Ještě se mi nechtělo domů a navíc nevím jak bych vysvětlovala Jiraiyovi, že jsem nebyla ve škole do konce vyučování. Brouzdala jsem se ulicí až jsem došla na hřiště. Všichni byli v práci nebo ve škole a tak mě nemohl nikdo rušit. Sedla jsem si na houpačku a tašku hodila vedle na zem. Seděla jsem tam docela dlouho. Najednou se na hřiště nahrnuly děti. Poznala jsem, že už je asi po vyučování. Dál jsem seděla. Po chvíli se ale přiřítilo pár lidí od nás ze školy a začali na mě zase pořvávat nějaké nelichotivé poznámky. Křičeli na mně aspoň deset minut, ale potom najednou odběhli. Vylekala jsem se. Někdo za mnou stál. Pomalu jsem se otočila. ,,Uchiha" hlesla jsem ,,Uchiha Itachi"

Můj zachránce si sedl na vedlejší houpačku. ,,Ty jsi Chie viď?" začal. ,,Jo." odpověděla jsem stroze. Myslela jsem, že se do mně pustí jako ostatní, ale ne. Sedmnáctiletý chlapec si se mnou začal docela hezky vykládat. Asi po hodině jsem už o něm skoro všechno věděla a on o mně taky. ,,Už musím jít," loučila jsem se a podívala se na hodinky (žádné jsem neměla). Začal se smát ,,No jak myslíš." popichoval mě. Mezitím už jsem měla tašku na zádech. Po tom co řekl jsem si ale rozmyslela odejít. Tašku jsem zase odložila a znovu se posadila. Usmál se na mně. Měl krásný oči, takový černý a bez života.....Nevím proč, ale za tu dobu co jsem tam s ním seděla, jsem ani jednou nepomyslela na Jiraiyu.

Potom už byl ale večer a já už opravdu musela jít. Nasadila jsem si tašku a chtěla odejít. Potom mě ale ještě něco napadlo. ,,Proč jsi se mně zastal?" usmál se. ,,Já se tě nezastal....jenom jsem si za tebe stoupnul." to jsem nepochopila. ,,A taky ses mi líbila."dodal. Začervenala jsem se. Jeho úsměv se ještě víc rozzářil. ,,Ty ho opravdu musíš milovat." Začal nové téma. To už se mi ale nelíbilo. ,,Už musím" skončila jsem debatu. ,,Ještě se setkáme." ujistil mě a zmizel ve tmě. Konečně po nějaké době jsem měla zase dobrou náladu. Vesele jsem si to štrádovala domů.

Jiraiya mě už vyhlížel před domem. ,,Kdes byla tak dlouho?" ptal se ,,mile". ,,Venku" sykla jsem. ,,Proč jsi mi nějak nedala vědět?" pokračoval. Neměla jsem náladu na hádání. ,,Ty mi taky nikdy nic neříkáš." ukončila jsem hovor a vešla jsem do domu. Vytáhla omluvňák a napsala tam znovu nevolnost. ,,Už zas?" načumoval do něj Jiraiya. ,,Nech mě....nejsi můj otec." ,,A chovám se tak snad?" ptal se hloupě. ,,Jo, ale není ti to vůbec podobné." položila jsem si hlavu na jeho břicho. ,,Co to děláš?" nechápal. ,,Hledám Jiraiyu....mám pocit, že jsi ho snědl, protože ty nejsi můj Jiraiya, ty jsi můj otec." odlepila jsem od něho ucho a zalezla do koupelny. Asi za půl hodiny jsem z ní zase vylezla, tentokrát už v pyžamu a padla jsem na postel. Vzala jsem si ze stolu mp4-ku a začala poslouchat. Asi jsem u toho usnula nebo co.

Ráno jsem se probudila a ležela jsem přikytá, mp4-ka zase na stolku. Ach jo, zase ta blbá škola....pomyslela jsem si. No ale co se dalo dělat. Rychle jsem si nachystala rozvrh na ten den a pádila do školy. Ten den už se mi nikdo nesmál, kvůli Jiraiyovi. Tentokrát si na mně ukazovali kvůli Itachimu. Kluci mě nenáviděli a holky mi záviděli. Byl přece jenom kus. Vešla jsem do třídy, kde se najednou rozhostilo ticho. Sedla jsem si vedle Yumi. ,,Ahoj" pozdravila mě. ,,Ahoj, jdeš na chodbu?" mlčky přikývla. Musela jsem jí vyprávět o svém zážitku s Itachim. ,,Byl fakt hrozně milej." končila jsem s vyprávěním. Yumi mi to nechtěla věřit ,,Chie, vždyť je to Uchiha! Ještě k tomu Itachi Uchiha! Ty nevíš, že má pletky s Akatsuki?" chrlila na mě oheň. ,,Vím, ale stejně..." pokrčila jsem rameny. Zazvonilo. Vrátily jsme se zpátky do třídy.

Den probíhal docela dobře. Před poslední hodinou ale přišel třídní a zase po nás chtěl omluvenky. Mezi těmi lidmi co volal jsem byla samozřejmě i já. Vytáhla jsem omluvný list a podala mu ho. ,,Co to je?" ptal se mě. Podívala jsem se na papír. Moje nevolnost byla přelepená. Místo ní tam stálo návštěva gynekologie. ,,Nebylo vám náhodou včera špatně?" ptal se mně znovu. ,,No bylo a právě proto jsem pak šla tam...tam...no tam..." ukazovala jsem na řádek, na kterém to bylo napsané. Podepsal mi to a odešel. V tu chvíli jsem měla sto chutí zabít Jiraiyu, protože co si pamatuju tak jsem omluvňák nechala na stole a odešla d koupelny. Ráno už byl v tašce. ,,Počkej až se mi dostaneš pod ruku." vyštěkla jsem. ,,Co jste to řekla?" zastavil se třídní ve dveřích. ,,Co já?? To nebylo na vás!" omlouvala jsem se. ,,Ještě jednou a nepřejte si mě!" křikl. Vás bych si nepřála ani ve snu, řekla jsem si v duchu. ,,Pardon," špitla jsem.

Už bylo po vyučování a mně napadlo, že bych mohla zase zajít na hřiště. Tak jsem si to tam štrádovala, když v tom... ,,Ahoj krásko." ozvalo se za mnou. ,,Ahoj" odpověděla jsem. Vzal mi tašku. ,,Kam jdeš?" ptal se. Nechtěla jsem vypadat vlezle, že jdu schválně na hřiště, ale žádná výmluva mě zrovna nenapadla. ,,Jdu...no....doufala jsem, že tě zase někde potkám." usmál se. Byl tak krásnej a hlavně skoro stejně starej jak já. Žádných třicet let rozdíl. Bylo mi s ním opravdu dobře. Šli jsme na hřiště a on se ke mně pořád přibližoval. Po chvíli jsem už cítila jeho tělo vedle sebe. Došli jsme a sedli si tak jako včera na houpačky. Začali jsme si povídat. ,,Dneska už nesmím přijít tak pozdě, zítra píšeme složitou písemku z matiky" vymlouvala jsem se. ,,Můžu ti s tím pomoct, jestli chceš?" nabízel mi. Nevěděla jsem jestli to přijmout nebo ne. ,,Tak dobře." Vypadlo ze mně najednou. Ještě chvíli jsem toho litovala, ale potom mě to přešlo.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rin-chan Rin-chan | E-mail | Web | 16. února 2009 v 16:23 | Reagovat

To je mazecký, úplně bych ho papala :-D

2 Lucy Oro Oro Lucy Oro Oro | Web | 16. února 2009 v 17:12 | Reagovat

hmmm.... dobrý... *muck*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama