Jiraiya´s lover 3.díl - překvapení

13. února 2009 v 16:03 | Chie Oro Sasu Uchiha |  Jiraiya´s lover

Odešla jsem do obýváku a pustila jsem televizi. Zrovna běželo nějaká telenovela Jenže byla hrozně nudná a tak jsem u toho usnula. Když jsem se vzbudila, zdálo se mi jako by se někdo dobýval do domu. Už byl večer a já se bála. A navíc Jiraiya nikde. Popadla jsem první věc, kterou jsem měla po ruce - ovladač od televize. Vydala jsem se potichu ke dveřím. Pořád byly slyšet ohlušující rány. ,,Kdo je to!" křikla jsem rázně ,,Co? To jsem já!" ozvalo se z druhé strany. Podle hlasu jsem poznala, že je to Jiraiya. Nechápala jsem proč nešel dovnitř, ale pak mi to došlo: když jsem vcházela do domu a nechala ho venku zaveleného mými věcmi, zamčela jsem dveře. ,,Hemps" špitla jsem a otevřela dveře. ,,Vypadal jako mokrá slepice. ,,Bez poznámek prosím." vyždímal ze sebe trochu vody a odebral se do koupelny. ,,Co se ti stalo?" ptala jsem se hloupě. ,,Venku prší." řekl naštvaně. Vyšla jsem ze dveří a natáhla ruku. Opravdu pršelo. Zavřela jsem dveře a chtěla jít za ním. V tom jsem si vzpomněla, že neměl můj kufr! ,,Moje věci!" zvyšovala jsem úroveň samomluvy. ,,Jak je tam mohl nechat??? To nechápu!"



Posbírala jsem je a asi na třikrát vnesla do domu. Vešla jsem do koupelny a chtěla je hodit do vany, protože pračku bych tak akorát ucpala. Napřed jsem je potřebovala propláchnout. Jenže ve vaně se válel Jiraiya. Dokonce to vypadalo, že usnul. ,,No bezva" pronesla jsem uštěpačně. Byla jsem opravdu naštvaná. Jediné na čem mi záleželo (samozřejmě, že až po něm a kamarádech) bylo moje oblečení! A protože jsem ho potřebovala někam dát a ne ho držet v ruce a nechávat do sebe sát špínu, nezbývala mi jiná možnost - z krásného (teď už i čistého) Jiraiyy a vany plné pěny udělat kaluž špíny. Hodila jsem na něho své věci. Okamžitě se probudil. ,,Teď jsem se koupal!" napomenul mě, ,,ne...ty se ještě koupeš...." opravila jsem ho a on si všiml, že je opravdu ještě ve vaně. Vyskočil a začal ze sebe otřepávat bláto, které jsem mu tam přihodila. Začala jsem se smát. Asi nemusím psát čemu, když byl nahý a skákal po koupelně. Málem jsem se skácela na zem. Už jsem to nemohla vydržet. Bylo to strašně vtipný. Odešla jsem se smát vedle do pokoje. Jiraiya má trošku pomalejší chápání, takže mu to zase došlo až už jsem byla dávno pryč. Asi za půl hodiny se vynořil i on z koupelny. ,,Oblečení jsem ti nechal ve vaně." ušklíbl se. ,,Teď jdu sbírat informace." pokračoval. To mě trošku zklamalo, ale když jsem viděla, že se blíží k posteli, pochopila jsem, že to dnes nebude ,,grupáč" Lehl si vedle mně a vzal mě do náručí. Měl na sobě svoje oblíbený modrý pyžamo.



Tu noc informace nesbíral, ale mně to nevadilo. Stačilo mi, že můžu být s ním. Akorát jsem usnula až pozdě v noci, protože jsem spala odpoledne a když spím odpoledne tak pak nemůžu spát v noci. Mezitím jsem přemýšlela jak velký věkový rozdíl mezi námi je. Vzhledem k tomu, že mně je šestnáct a mu padesát......raději jsem opustila tuto myšlenku. Potom jsem usnula.
Ráno jsem nemusela do školy, protože byl víkend. Doufala jsem, že už bude vzhůru a udělá třeba něco s tím oblečením, ale on ne, on musel spát. Vstala jsem, že zajdu do obchodu. Oblékla jsem si poslední oblečení co mi zbylo a vydala se ven. Nezapomněla jsem zamknout dveře, protože já nedovolím, aby mi za Jiraiyou lezly nějaký ženský! Od domu vedla velká příjezdová cesta z drobného kamení. Šla jsem po ní a na jejím konci jsem odbočila směrem k městu. Jak jsem šla zase jsem začala přemýšlet nad rozdílem našeho věku. ,,Ne! Přestaň na to myslet!" uklidňovala jsem se ,,a přestaň mluvit sama se sebou!" snažila jsem se zahnat samomluvu.



Po včerejším dešti bylo všude mokro. Vzpomněla jsem si na Jiraiyu v koupelně. Zase jsem se začala smát. Ale za chvíli mě to přešlo. Už jsem byla skoro před obchodem, když jsem ji uviděla. Ano, byla to ona. Milenka Orochimara. Ta odporná Lucy. (Nenáviděla jsem ji jenom proto, že Jiraiya..... GRRRRRRRRRRRRRRRR!) Vešla jsem dovnitř a vzala si košík. Nabrala jsem nějaké jídlo a odebrala se k pokladně. Vyskládala jsem zboží na pult. Prodavačka mi to spočítala a řekla cenu. Chtěla jsem vytáhnout peněženku, ale nemohla sjem ji najít. Začala jsem panikařit. ,,Moment, počkejte! Já ji určitě mám!" zdržovala jsem ostatní lidi v řadě. Prohledávala jsem tašku i všechny kapsy, které jsem měla, ale ona nikde. Lucy se najednou sklonila a pak mi něco podala: ,,Není to ona?" byla jsem šťastná, že se peněženka našla, ale ne že mi ji podala ona. ,,Dík" řekla jsem ze slušnosti, zaplatila a odešla. Sotva jsem vyšla před obchod vyřítila se z něj ona. ,,Počkej!" křikla. Otočila jsem se ,,my spolu chodíme do třídy, že?" ptala se. ,,Hmmm......jo" odvětila jsem. Zdála se docela v klidu. ,,Kam jdeš?" pokračovala. Co je ti po tom? Říkala jsem si v duchu, ale jí jsem řekla jen ,,domů." Myslím, že máme společnou cestu. Půjdu s tebou. Asi si nevšimla mého obličeje. Vydali jsme se po cestě domů. Šly jsme mlčky, ale to netrvalo dlouho. Ona si pořád chtěla vykládat. Neustále se mě na něco vyptávala. Na všechno jsem jí většinou jednoslovně odpověděla. Musela si myslet, že jsem divná. Došly jsme na rozcestí. ,,Tady už jdu do prava." Snažila jsem se jí zbavit. Pokývala hlavou. ,,Tak ahoj v pondělí!" usmála se. Zdálo se mi to nebo je opravdu normální? Myslela jsem, že v této době už nikdo normální neexistuje. (viz. já a Yumi).



Došla jsem domů (teda...k Jiraiyovi domů) a v kuchyni vyskládala nákup. Podívala jsem se na hodiny, které visely nad dveřmi. ,,Půl dvanácté" konstatovala jsem. Rozhodla jsem se jít ho jít vzbudit. Potichu jsem vešla do ložnice. Závěsy byly odtažené a postel ustlaná. Jaké to překvapení. (Jiraiya zásadně nikdy nestlal). Ale nebyl v posteli, ani v domě. Začínala jsem si zase myslet, že ,,sbírá informace". ,,Chie?" ozvalo se najednou ze zahrady. Vyhlédla jsem z okna. ,,Už jsi zpátky? ptal se. Jenom jsem přikývla. Tak až to uklidíš přijď za mnou na zahradu.



Nákup jsem uklidila ze stolu a dostavila jsem na zahradu. Všude visely papírové figuríny, každá s jiným výrazem. ,,Co to je?" nechápala jsem. ,,Chci, aby ses naučila používat svoji mysl." vysvětloval. ,,Jsi si tím jistý?" mimořádně pochopil jak to myslím, protože dokud to neumím nevysává mi to žádnou chakru, což je divné. Moje kekkei genkai se mi ,,zapne" kdy chce a taky si dělá co chce. ,,První krok: řekni mi co cítí?" začal. ,,Zbláznil ses? Nejsem jasnovidka." vyštěkla jsem. Odvrátil ode mně pohled a zadíval se na nebe. Pochopila jsem, co tím myslí. Naštvala jsem se. Přiblížila jsem se k první figuríně a zadívala jsem se na její výraz. Soustřeď se, soustřeď se, lítalo mi hlavou. Najednou jsem přestala vidět tu figurínu, ale viděla jsem jak ji sem Jiraiya věšel. Zatřepala jsem hlavou. ,,Co je?" přiběhl a chytil mě. ,,Nic...jen...nemám náhodou vidět co si myslí, vím, že je to blbost u papírovýho panáka, ale...proč jsem viděla jak ho sem dáváš....." Jiraiya ustoupil. ,,M-myslím, že bychom měli pro dnešek skončit." zdráhal se dalšího cvičení. Něco mi nehrálo. ,,Vždyť jsme teď začali?" divila jsem se jeho úskoku. ,,Eh....musím na záchod..." vymluvil se a utekl. Přistoupila jsem k další figuríně pověšené na stromě. Zadívala jsem se mu na hlavu. Chvíli jsem se snažila nahromadit chakru a pak....pak jsem to viděla. Jiraiya věší panáky na strom a ....kdo to je? Nějaké ženy a....co to dělají?? ,,JIRAIYO!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" zařvala jsem přes celý dům a okamžitě běžela za ním.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Oro Oro Lucy Oro Oro | Web | 13. února 2009 v 16:14 | Reagovat

hihihihih velkej bič, malej dvůr a vysoký zdi

2 Rin-chan Rin-chan | E-mail | Web | 13. února 2009 v 19:59 | Reagovat

Rofl xD takovej kurevnik doma, to je dycky cool =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama