Jiraiya´s lover 2.díl - stěhování národů

13. února 2009 v 9:59 | Chie Oro Sasu Uchiha |  Jiraiya´s lover

Přišla jsem a hodila tašku do rohu na chodbě. Teď bych normálně šla do svého pokoje, ale vzhledem k tomu, že u Jiraiyy je jenom jedna ložnice - a to samozřejmě jeho, jsem si musela vybrat jiné místo. Kuchyň - moc nápadné, záchod - trochu trapné, koupelna - nepřipadá v úvahu! Jindy možná....

Nevěděla jsem kam se zašít. Mezitím co jsem přemýšlela jsem zkysla na chodbě. Asi za půl hodiny přiběhl Jiraiya. ,,Promiň trošku jsem se zdržel" usmál se. Chtěl mě obejmout, ale najednou se z venku ozval ženský smích. ,,Trošku ses zdržel...jasně" dávala jsem najevo, že o nich vím. ,,Běž si s nimi, jestli chceš. Stejně si musím udělat úkoly." myslela jsem, že mi s nimi třeba pomůže, i když on.....no...nevím. Ale ne - rozzářili se mu oči, otočil se na patě a odcházel. Jenom vlasy za ním vlály. Byla jsem jak zhulená veverka, když jsem je viděla. Sotva zavřel dveře potřásla jsem hlavou. ,,Tak to teda ne!" křikla jsem a odešla do kuchyně. Podívala jsem se z okna a co neviděla - Jiraiya a asi dalších pět žen. ,,To se dalo čekat." začínala jsem trpět samomluvou. Vběhla jsem do ložnice, otevřela skříň a vyházela všechny svoje věci (a že jich bylo). Z pod postele jsem vylovila kufr a začala do něj věci cpát. Asi za půl hodiny bylo sbaleno (tak, že kufr nešel zavřít). Tak jsem teda ještě byla nucena další čtvrt hodiny strávit zavíráním kufru.

Od začátku balení uplynula hodina - no jo, trošku se to protáhlo. Na chodbě jsem popadla batoh, který jsem tam hodila, když jsem přišla ze školy. Otevřela jsem dveře a hrdě vyšla před dům. Jiraiya si mě ani nevšiml. Pokračovala jsem v cestě. Když jsem ho míjela, důležitě jsem si odkašlala, aby mě aspoň teď zpozoroval. Ale nic. Až najednou řekla jedna z žen: ,,Jiraiyo? Kdo je to?" otočil se a konečně mě uviděl! ,,To je....Chie, moje kamarádka." Odvětil a otočil se zpátky k nim. ,,Tak proč má teda kufr? Ona se sem stěhuje?" dívky začínaly být naštvané. ,,Ne. Nestěhuju se sem, ale odsud." oznámila jsem. Jiraiyovi to samozřejmě docvaklo až za chvíli, takže jsem s odchodem ještě počkala. Opět na mně upřel zrak. Chvíli se díval, ale pak vykulil oči a spadla mu čelist. Pokřivila jsem obličej tak, jako když jsem viděla Lucy vcházet do naší třídy. Nechápala jsem proč na mně tak čumí. Pak jsem to pochopila, nebylo to na mně. Z křoví se vynořila prsatá blondýna s modrýma očima. Otočila jsem se. Byla to Yumi. No super, řekla jsem si pro sebe. Tys tomu dala.

Popadla jsem ji za ruku a táhla i s kufrem pryč. ,,Příště si vem větší výstřih!" křikl ještě za námi. Což mě nakrklo ze všeho nejvíc. Praštila jsem kufrem o zem a štrádovala si to zpátky k němu. ,,Já věděl, že se vrátíš." pronesl vítězoslavně. Přišla jsem asi na dvacet centimetrů a zadívala se mu do očí. ,,Óóóó Bože, jak já miluju ty vlasy." slastně jsem vzdechla a pak to přišlo. Plesk! Ozvalo se jenom. Všechny ženy okamžitě utekly, asi se bály, že by jim taky jedna přiletěla, ale to jim opravdu nehrozilo, aspoň ne ode mně.

Zrovna teď jsem potřebovala umět ovládat svoje kekkei genkai, ale ono si to hledělo lidem do mysli jak se tomu zachtělo. Potřebovala jsem se podívat co si Jiraiya myslí, ale nešlo to! ,,Sakra." sykla jsem, ,,Nejde to co?" posmíval se mi. Sklonila jsem hlavu. ,,No tak.... neblbni a vrať se domů." podívala jsem se na něj a zvedla obočí. ,,Máš tik?" ptal se. Pak mu to došlo. ,,Aha jo jasně....no tak jak chceš. Znáš mě." No právě, řekla jsem si zase pro sebe. Protože jsem ho znala až moc dobře, hned jsem věděla co dělat. ,,Je mi to líto." ukončila jsem rozhovor a moje oči jako by byly najednou ze skla. Začaly se příšerně lesknout. Ne! Nebreč! Teď ne! říkala jsem si.

Otáčela jsem se k odchodu. Najednou mě popadl za ruku a přitáhl si mě k sobě. Něž jsem si to stačila uvědomit, cítila jsem jeho rty. Byla jsem zase v sedmém nebi. ,,Kdyby sis to rozmyslela," řekl, když skončil. Chtěla jsem být tvrdá, ale nešlo to. Šla jsem směr kufr a Yumi. Jiraiya jenom viděl jak s ní krátce mluvím a loučím se s ní. Popadla jsem kufr a pomalu se šourala k domu. Všiml si mně. Konečně! Není divu, když už tam jiná holka nebyla.

Počkal až přijdu k němu a potom mi s kufrem pomohl. ,,Opatrně." podotkla jsem, při předávání. ,,Neboj se." Uklidňoval mě statečně. Já jsem ale přesně věděla jak to dopadne. Vyhodil kufr do vzduchu a chtěl ho nést v náručí, jenže.... ,,Ááááá....pomóóóc" křiknul najednou. Dělala jsem, že ho nevidím a šla jsem dál. ,,Dobře ti tak." smála jsem se škodolibě. ,,to máš za to. Až se z té hromady vyhrabeš, tak přijď dovnitř." pokračovala jsem. Jiraiya chtěl evidentně odpověděl, možná i něco pronesl, ale nebylo mu rozumět. Stála jsem v kuchyni u okna a pozorovala ho. Hrozně mě zajímalo kde má hlavu...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rin-chan Rin-chan | E-mail | Web | 13. února 2009 v 10:36 | Reagovat

Mazec =D mohl by se treba udusit ponozkou, to by bylo efektni =D

2 Deny Deny | Web | 13. února 2009 v 15:29 | Reagovat

xD to je goody xDDD

3 Lucy Oro Oro Lucy Oro Oro | Web | 13. února 2009 v 16:02 | Reagovat

to je na mě moc.. bolí mě bránice !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama