Jiraiya´s lover 15.díl - Uchiha klan

24. února 2009 v 8:13 | Chie Oro Sasu Uchiha |  Jiraiya´s lover

Zůstala jsem sedět. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat. Největší obtíž pro mně byla......mám to říct Jiraiyovi?? Celý zbytek dne jsem dělala, že nic. Další den ráno jsem se sešla Lucy a Yumi. Nenápadně jsem se jich zeptala jestli by mu to řekly nebo ne. No samozřejmě obě řekly že jo. Byla jsem v koncích. Nemohla jsem mu to říct. Vždyť on ho miluje nade vše!! Raději jsem si nepředstavovala jak by na to zareagoval. Bála jsem se, že by nás vyhodil z domu. Chtělo se mi umřít. Vychováváme Ryuua společně už osm let a ani jednou mě nenapadlo, že by mohl být Itachiho!! No dobře, připouštím, že jsem nad tím někdy přemýšlela, ale zdálo se mi to jako hloupost.

Vrátila jsem se domů. Začala jsem připravovat oběd. Když jsem dovařila přišel Jiraiya i Ryuu do kuchyně a posadili se za stůl. ,,Jiraiyo?? Donesl by jsi prosím salát?" snažila jsem se ho vyhodit z místnosti. Kývl a odešel. Sehla jsem se k židli, na které seděl syn. ,,Broučku?" oslovila jsem ho jemně. ,,Neřekl jsi nic tátovi, že ne?" strachovala jsem se. Ryuu jenom zakroutil hlavou. Objala jsem ho a políbila na čelo. ,,Mám tě moc ráda." Podotkla jsem a sedla si taky. Po chvíli se Jiraiya vrátil s mísou salátu v ruce, který jsem nechala chladit na okně. Byla jsem totálně vytřepaná. Mlčky jsem jim naložila jídlo. Všichni jsme se najedli. Já potom šla umýt nádobí a synek si šel nahoru hrát.

,,Je ti něco?" ptal se Jiraiya. ,,C-cože?" koktala jsem a vůbec nevnímala. Přišel ke mně a políbil mě. Nevydržela jsem to. Odtrhla jsem se od něj. ,,Stalo se něco?" nechápal. Rozbrečela jsem se. ,,Je mi to strašně líto....já....já jsem..... nevěděla jsem to!! Odpusť mi....prosím!!" zpytovala jsem se. V tom zase přiběhl Ryuu. ,,Maminko!" křikl a klesl ke mně. Seděla jsem na zemi a brečela. ,,Je to kvůli tomu, co jsem ti ukázal?" ptal se. Věděla jsem, že tohle je konec. Konec všeho. Teď se to Jiraiya dozví. Chtěla jsem umřít. Syn se postavil. Jiraiya silně znejistěl. Chytl chlapce za rameno. ,,Chie?" oslovil mě. Pořád jsem seděla na zemi. Brečela jsem dál. Obličej schovaný v dlaních. Slyšela jsem jenom jak se Ryuu otočil. Chvíli bylo ticho. Zvedla jsem hlavu. Viděla jsem Jiraiyu jak hledí s otevřenou pusou. Nemohl ani dýchat. ,,Jak....jak je to....." kladl další otázky. ,,Já to nechápu...." vzlykala jsem. Nejvíce z nás ale nechápal Ryuu. Stál uprostřed místnosti a zíral na maminku sedící na zemi a na tatínka hledícího do neznáma. ,,Tati?" otočil se k němu. V tom Jiraiyovi docvaklo co se stalo. Jeho oči se zaleskly. Pomalu couval dozadu. Došel až ke dveří. Odešel z domu. Ještě asi hodinu jsem seděla na podlaze. Nemohla jsem ten tlak už vydržet.

Jiraiya se doma neobjevil několik dnů. Dny se protáhly v týdny a týdny v měsíc. Dlouho jsme ho neviděli. Bála jsem se o něj, ale zase jsem si říkala, že možná čeká na to až se odstěhujeme. Byla to sice blbost, ale člověk nikdy neví. Sbalila jsem sobě a Ryuuovi věci. ,,Maminko? My někam jdeme?" plakal. Začala jsem taky, ale neodpovídala jsem mu. Já nikam nejdu!" křikl na mně. To mě totálně vyvedlo z míry. Vzala jsem ho za ruku a vyvedla z domu. Vzala jsem všechny naše věci a nechala je i s ním před domem. Potom jsem se tam ještě jednou vrátila. Vzala jsem papír a tužku a napsala na něj ,Miluju tě' položila jsem ho na stůl.

Vyběhla před dům. Sobě i synovi jsem oblékla černý plášť a popadla kufry. Nevěděla jsem ale kam jít a proto mě napadla jediná možnost - Yumi. Jenom ta mohla vědět, kde se skrývá. Došli jsme k ní. ,,Ahoj" pozdravila jsem. ,,Co se děje?" tvářila se vyděšeně. ,,Není času nazbyt. Potřebuju vědět, kde je." vyptávala jsem se. Yumi zase zašla. Slyšela jsem za ní nějaké zvuky, myslím, že tam měla Květoša. Po chvíli vyšla a podala mi lístek. ,,Díky," řekla jsem a políbila ji na tvář. Zase jsem popadla všechnu bagáž (mezi ní i syna) a běžela pryč.

Asi za dva dny jsme dorazili na místo, kde měli být. ,,Maminko, já už nemůžu!" zdráhal se Ryuu. ,,Kam vlastně jdeme?" vyptával se. Posadila jsem ho na pařez. ,,Je to hodně složité...." začala jsem. ,,Tak mi to vysvětli!!" přerušil mě. ,,Jdeme za tvým tatínkem." vyhrkla jsem. Synek se rozplakal. Evidentně nechápal. ,,Vždyť tatínek je doma!" zakřičel. ,,Myslela jsem si, že je, ale potom co jsi mi ukázal svoje oči......." sklonila jsem hlavu. Asi to pochopil. ,,Ale můj tatínek je Jiraiya!!!" křičel pořád. Zvedl se a utíkal pryč. ,,Ryuu!!" snažila jsem se ho zastavit. ,,Au" slyšela jsem najednou. ,,Ryuu!" zakřičela jsem znovu. ,,Promiňte" ozvalo se. ,,To nic." odpověděl mu někdo. Toho člověka jsem poznala podle hlasu. Běžela jsem tam. Vyšla jsem ze stínu. ,,Kdo je tam?" ptal se člověk. Sundala jsem si kapuci. ,,Chie?" divila se osoba. ,,Mami? Kdo to je?" ptal se synek. Chvíli jsem mlčela. ,,Tohle je......tvůj....teda....no... je to náš přítel." Přišla jsem blíž. Konečně mě poznal. ,,Chie? Jsi ti opravu ty? Co tady děláš?" rozplakala jsem se a vrhla jsem se mu do náručí. ,,Itachi..." hlesla jsem. Objal mě. ,,Proč jsi tu a čí je to dítě?" vyptával se. Nevěděla jsem jak mu to říct. Musela jsem ale nějak začít. ,,Je....je to tvůj syn." odtrhla jsem se od něj. Zíral na mně stejně jako Jiraiya, když se to dozvěděl. ,,Takže přece jenom...." podotkl a klekl si. Chytl Ryuua za bradu a podíval se mu do očí. ,,Neboj se....jenom mi to ukaž." Dítěti najednou zčervenaly oči. ,,Zdá se, že Uchihové nevymřeli." zasmál se. Někam nás odvedl. Byla tam měkká postel a docela pěkný pokoj. ,,Můžete tady zůstat." řekl a pohladil mě po vlasech. Odešel. Vzala jsem kufry a hodila je na postel. Ryuu stál na místě a nehýbal se. ,,Já tu nechci být! Chci domů! Za tátou!!" křičel. To já taky, myslela jsem si. Jiraiyu jsem pořád milovala, ale nechtěla jsem mu dál ubližovat. Jenomže....neuvědomila jsem si, že mu nejvíc ublížím tím, když mu vezmu syna. Nebyl jeho, ale vychoval ho. Bylo mi hrozně. Všem jsem zkazila život. Jirayoivi, protože jsem se vyspala s Itachim a to dítě bylo nakonec jeho. Ryuuovi - tomu jsem zničila život hned jak se narodil. Bylo mi ho líto. Já bych nechtěla takovou matku jako má on. A Itachimu...... nevypadal ublíženě, ale možná se tak cítil, když viděl, že jsem ,,šťastná" s Jiraiyou. Strašně jsem to chtěla všechno napravit. Ale jak? Přemýšlela jsem pořád. Byla jsem v koncích. Nevěděla jsem co dělat.... chtělo se mi umřít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rin-chan Rin-chan | E-mail | Web | 24. února 2009 v 15:59 | Reagovat

To je mazeeec =D pis dalsi

2 )·´`·.(*·.¸(`·.¸hElEcInkAlOli(pOp)¸.·´)¸.·*).· (>3) ^.^ )·´`·.(*·.¸(`·.¸hElEcInkAlOli(pOp)¸.·´)¸.·*).· (>3) ^.^ | E-mail | Web | 24. února 2009 v 16:13 | Reagovat

hustě,další :D xD :D

3 Lucy Oro Oro Lucy Oro Oro | Web | 24. února 2009 v 17:00 | Reagovat

mocný... mě se u toho chce bulet. ale to jako fakt..

4 Deny Deny | Web | 26. února 2009 v 16:02 | Reagovat

tyjo...chudák Chie...takový problémy bych nechtěla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama