Jiraiya´s lover 10.díl - Bez sebe nejsme nic

19. února 2009 v 8:03 | Chie Oro Sasu Uchiha |  Jiraiya´s lover

Vydala jsem se na rozcestí. Silně pršelo a já už jsem byla nasáklá vodou tak, že jsem vážila aspoň půl tuny. Zabočila jsem doprava a došla až k domu. Ještě jsem chvíli stála a rozmýšlela se jestli mám zaklepat nebo ne. Zdálo se mi, že tam už stojím celou věčnost. Nejspíš to byla pravda, protože jsem přibrala další půl tuny. Bylo rozhodnuto: zaklepala jsem. Po chvíli už se ve dveřích objevil Itachi. Začala jsem znovu brečet a vrhla jsem se mu kolem krku. Ochotně mě vzal dovnitř. Kdo by mě nevzal ne, když pršelo. Posadil mě do křesla, které stálo naproti krbu. Donesl deku. Svlékl mě a chtěl mě do ní zabalit. Podívala jsem se mu do očí. Byl to sice sharingan, ale stejně z nich vyzařovala jistota. Věděla jsem, že se o něj můžu opřít. Vzal mě do náručí a položil na postel. Čekala jsem co přijde. Myslela jsem si, že se o něco pokusí, ale nestalo se tak. ,,Teď si odpočiň" řekl mile. Zavřela jsem oči a usmála se. Zvedl se odcházel. ,,Itachi?" vzpomněla jsem si na něco. Otočil se a znovu si klekl. ,,Děkuju." pokračovala jsem a vzala ho za ruku. Usmál se a pohladil mě po vlasech. ,,Vyspi se trochu." To bylo poslední co jsem slyšela. Potom už jsem zavřela oči a propadla se do říše snů.

Probudila jsem se další den ráno. Napřed jsem nevěděla kde jsem, ale potom se mi všechno (bohužel) vybavilo. Chtělo se mi zase začít brečet, ale ustála jsem to. Najednou jsem si uvědomila, že je všední den a já musím do školy! Jenomže.....kde mám věci?? Pak mi to došlo. Jestli jsem tam chtěla opravdu jít a nemít žádný další problému, musela jsem opět poctít svou návštěvou Jiraiyu. Vstala jsem a oblékla si mezitím už suché oblečení. Itachi nebyl doma. Na stole jsem našla lístek, na kterém stálo, že musel naléhavě odjet a vrátí se až další den. Jakoby počítal s tím, že u něj zůstanu. Nejspíš ale věděl, co se mezi mnou a Jiraiyou stalo, nebo to aspoň tušil, protože přece jenom jsem chodila s erotomanem.

Vzala jsem si něco k jídlu a vydala se zpátky ,,domů". Doufala jsem, že tam Jiraiya nebude. To jídlo bylo celkem dobrý, ale potom se mi udělalo špatně. Hodila jsem grcku na trávník. ,,Bože!" klela jsem. Asi to bylo zkažený, myslela jsem si. Došla jsem až k domu. Nikdy mi nepřipadal tak velký. Možná to bylo tím, že celé horní patro nikdo neobýval. Byly tam jen hromady starého haraburdí. Vešla jsem dovnitř. Rozhlídla jsem se kolem sebe. Nikde nikdo. Oddechla jsem si a šla do ložnice. Závěsy byly zatažené a postel neustlaná. Potichu a potmě jsem si sbalila jen nějaké své věci, protože bych je všechny neunesla. V tom jsem si vzpomněla na ten den kdy mi Jiraiya nechal oblečení venku. Začala jsem brečet. Taky jsem si vzpomněla jak potom poskakoval v koupelně. To mě trošku rozesmálo, ale stejně mi to úplně nepomohlo. Odcházela jsem, ale potom jsem mě napadlo, že Jiraiya si asi neustele a tak jsem se vrátila a udělala to. Popadla jsem co jsem sbalila a vycházela z domu. ,,Je mi to líto," hlesla jsem a naposled se porozhlédla po domě. Zavřela jsem dveře. ,,Mě taky," ozvalo se z obýváku, ale to už jsem neslyšela, protože už jsem byla na cestě před domem.

Věci jsem si zanesla k Itachimu a pak pádila do školy. Ten den byl docela v klidu, až na to, že mi bylo hodně blbě. Celej den mě bolelo břicho. Jinak jsme se ale s holkama pořád smály. Máme totiž ve třídě jednoho šapmóna co si myslí jak je nádhernej a úžasnej. Prostě čuryna.

Po škole jsem šla domů. Bylo mi sice špatně, ale pořád jsem myslela na tu zábavu co byla ve škole a tak mi to ani nijak nepřišlo. Šla jsem a šla až jsem došla....... ,,Já sem kráva!!!" křikla jsem. Omylem jsem se dala na cestu, která vedle přímo před Jiraiyův dům. Říkala jsem si, že to asi nebude jenom tak, když sem pořád bloudím. No nic...co se dalo dělat. Otočila jsem to k Itachimu. Stále nebyl doma. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem si zapla telku a začala se dívat. Tady nic, tady taky ne, tady.......jo! Tady na tom programu něco běží. Dívala jsem se asi hodinu, ale nic jsem z toho filmu neměla. Bylo mi pořád špatně. Každé čtvrt hodiny jsem chodila blít. Dneska jsem skoro nic nesnědla, ale pořád jsem házela šavle. Absolutně jsem to nechápala. ,,Zítra si zajdu k doktorovi." Konstatovala jsem, protože mě to už přestávalo bavit (ne, že by mě to někdy bavilo). Zbytek odpoledne jsem nic nedělala. Jednoduše se mi nechtělo. Všimla jsem si, že má Itachi PC a tak jsem si ho zapla a šla jsem pařit hry.

Další den jsem vstala o něco pozdějc. Doktora jsem měla až na osm. Šla jsem do koupelny. Když jsem vyšla uslyšela jsem klíče v zámku. Byl to Itachi. Běžela jsem do ložnice a rychle ustlala. ,,Chie?" volal. Přiběhla jsem za ním. ,,Jak to, že nejsi ve škole?" usmíval se. Není mi dobře, jdu k doktorovi. Svraštil čelo. ,,Je to vážné?" strachoval se. ,,Tak to vážně nevím, nejspíš ne." oplatila jsem mu úsměv, ale sotva jsem to udělala musela jsem nutně odběhnout na záchod, protože ta šavle se nedala zastavit. Vrátila jsem se do předsíně. ,,Nechceš tam doprovodit?" stoupaly mu obavy. Zakroutila jsem hlavou. Znovu jsem odběhla do koupelny, tentokrát si vyčistit zuby. Potom už byl nejvyšší čas jít. Vešla jsem do kuchyně a políbila Itachiho. Než jsem odešla ještě jsem mu položila jednu otázku: ,,Nevadí.....nevadí ti, že tu jsem?" Bála jsem se, že mu tam třeba zavazím, nebo tak něco. ,,Mám tě moc rád" řekl a vystrčil mě ze dveří. Tu větu jsem nepochopila. Vždyť mě zná teprve krátce?? Na svou otázku jsem odpověď sice nedostala, ale pochopila jsem, že asi ne.

Vešla jsem do čekárny. Kromě jednoho muže tam nebyl nikdo. Sundala jsem si bundu a sedla si na plastovou židli. Po chvíli už muže volali. Seděla jsem tam asi půl hodiny, když přišla sestřička: ,,Další, prosím." otevřela dveře. Vstoupila jsem do bíle vymalované místnosti. Měkký polstrovaný pokojíček, pomyslela jsem si. ,,Dobrý den!" pozdravila mě doktorka. ,,co vás trápí?" Abych řekla pravdu ani jsem nevěděla. Popsala jsem jí zhruba co mi je. Udělala mi nějaké testy a když skončila řekla: ,,Přijďte si pro ně zítra." Byla jsem úplně happy. V sedmém nebi. Ne že by se mi chtělo do školy, ale to mi nemohla dát nějaké prášky? Zas budu blít jak beruška.

Všichni v práci nebo ve škole = ve městě nikdo. Procházela jsem se mezi stánky a prohlížela si zboží. Už jsem se chtěla vrátit domů, ale když jsem procházela takovou zastrčenou uličkou s popelnicemi, něco jsem slyšela. ,, (škit) Nikdo.....jsem....buaaabauauaa (škit), jsem....nikdo....ani....buabbuabuauauuabua (glo glo glo)." Lekla jsem se. Ozývalo se to od zadních kontejnerů. Přišla jsem blíž. Měla jsem sice strach, ale zvědavost mi nedala. Nebylo nic vidět. Ten člověk byl zastrčený kdesi až v rohu a něco si pro sebe mlel. Přišla jsem ještě blíž. To co jsem viděla mi totálně vyrazilo dech.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rin-chan Rin-chan | E-mail | Web | 19. února 2009 v 13:43 | Reagovat

Coool, koukej sebou pohnout at uz je tu 11 =D

2 )·´`·.(*·.¸(`·.¸hElEcInkAlOli(pOp)¸.·´)¸.·*).· (>3) ^.^ )·´`·.(*·.¸(`·.¸hElEcInkAlOli(pOp)¸.·´)¸.·*).· (>3) ^.^ | E-mail | Web | 19. února 2009 v 16:21 | Reagovat

další :D a ten konec je hustý xD

3 Lucy Oro Oro Lucy Oro Oro | Web | 19. února 2009 v 16:48 | Reagovat

muhehehe.. čuryna.. :D

4 Deny Deny | Web | 19. února 2009 v 18:45 | Reagovat

souhlasim uplně s Rin-chan x) honem další díl xD

5 Deny Deny | Web | 19. února 2009 v 19:17 | Reagovat

hlásim, že máš u mě diplom za bleskovku x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama